Zpolitizované globální oteplování

Někteří odpůrci globálního oteplování vehementně odmítají jakoukoliv debatu, zastánci pak v globálním oteplování vidí příležitost, jak sjednotit celý svět pod vlajkou boje proti zlému uhlíku. Odpůrci se většinou staví za pravicové entity jako například americké Republikány či českého Klause, vyznavači pak tíhnou k socialistickým až anarchistickým názorovým proudům a v globálním oteplování spatřují příležitost pro nastolení jakéhosi globálního Slunečního státu.

Uprostřed stojí celkem bezradná skupina klimatologů, ekonomů a vládních ekologických pracovníků, kteří s otevřenou pusou sledují, kterak jejich celoživotní práce je cupována na kusy levnými výkřiky obou pólů názorového spektra. Rozumná populárně-akademická debata jakoby se začala vytrácet v rámusu do prsou se bijících zastánců extrémně vyhraněných názorových proudů.

Omlouvám se všem čtenářům - článek je opravdu dlouhý. Pokud se však chcete dozvědět pár užitečných a politicky neovlivněných informací, čtěte dál. Snažil jsem se psát jednoduše a sem tam i vložit nějaký ten vtípek, abych Vám zpříjemnil dlouhé chvíle při louskání odbornějších pojmů a čísel.

Pojďme se společně podívat na některá fakta a rozeberme si některé argumenty, které se v souvislosti s globálním oteplováním objevují. Možná pak lépe pochopíme v jaké situaci se vlastně nacházíme a co se za tím vším humbukem opravdu skrývá.

Globální klima se mění neustále. Hezkým příkladem je tzv. „snowball“. Před sedmi sty miliony lety byla Země jedna velká bílá sněhová koule. Led podle některých odhadů pokrýval dokonce i rovník. Příčin takového výrazného ochlazení mohlo být několik. Celkově se má se za to, že na Zemi tehdy zmizel skleníkový efekt, jelikož mořské nižší rostliny a organismy spotřebovaly téměř veškerý oxid uhličitý z atmosféry.

Kdyby dnes nebylo skleníkového efektu, průměrná teplota na Zemi by dosahovala - 18°C, tedy hodnoty o 33°C nižší než dnes. Podobná situace nastala před zmíněnými 700 miliony lety, kdy byl uhlík vyčerpán mořskými rostlinami a za přispění změny v konstelaci vesmírných drah se Země ochladila natolik, že celá planeta v podstatě zamrzla. V odborné literatuře se tomuto stavu říká „snowball“. Po nějaké době (asi 100 milionů let), se pravděpodobně díky sérii masivních sopečných výbuchů CO₂ navrátil zpět do atmosféry, čímž se znovu nastartoval skleníkový efekt, který rozpustil sníh okolo rovníku. Tím se zde vytvořil pás obnažené mořské hladiny a souše.

A teď prosím dávejte pozor. Pokud bílý sníh nahradíte materiálem tmavší barvy (mořská hladina), celkové množství tepla zachyceného na zemském povrchu se zvýší. Jak je známo, světlá tělesa (sníh) světlo odráží, zatímco tmavá tělesa (zemský povrch, oceán) světlo naopak pohlcují, čímž přispívají k ohřevu zemského povrchu. Díky tomuto efektu, jemuž se odborně říká albedo, se teplota dále zvyšuje.

Výsledkem sníženého albeda (odrazivosti) v oblastech vyšších zeměpisných šířek začal pozvolna tát sníh a následně i permafrost (trvale zmrzlé půdy). Z permafrostu se do atmosféry uvolňovala obrovská množství skleníkových plynů (methanu a CO₂), která dále posilovala skleníkový efekt jež dále zvyšoval globální teplotu. Navíc se díky tajícímu sněhu a bující vegetaci dále zvyšoval podíl tepla zachycený zemským povrchem (snižovalo se albedo). A tak to šlo dál a dál. Čím více se oteplilo, tím více sněhu roztálo ve vyšších zeměpisných šířkách. Tím také roztálo více permafrostu, uvolnilo se více skleníkových plynů a změně albeda se snížila odrazivost slunečního záření zemským povrchem. Tomuto cyklu zpětných vazeb se říká „positive feedback“ a bude o něm řeč i dále v článku.

Současná historie

Příkladů pozitivních i negativních změn klimatu, stejně jako důvodů pro jejich spuštění, bychom v historii našli nespočet. Kupříkladu čtvrtohory se vyznačují zvýšenou nepravidelností tvaru zemské oběžné dráhy a náklonu zemské osy, což má za následek střídání dob ledových a meziledových. V jedné takové době meziledové (či teplejším období doby ledové) se nyní nacházíme. Všechno to začalo před dvanácti tisíci lety.

Změny globálního klimatu totiž hrají důležitou roli ve vývoji druhů na naší planetě; jsou jakýmsi motorem přirozené selekce. Při razantních změnách ti slabší a méně přizpůsobiví vyhynou, zatímco ti silnější a šikovnější přežijí. Pokud se navíc dokáží vhodně přizpůsobit novým podmínkám, jejich druh pak zažívá zlaté časy. Proto například před dvanácti tisíci lety vyhynuli mamuti a nastal socio-kulturní „boom“ druhu Homo Sapiens, tedy nás lidí.

V době před dvanácti tisíci lety se polární ledový příkrov dotýkal severních výběžků Jeseníků a Krkonoš a průměrná globální teplota byla zhruba o pět stupňů nižší než dnes. Ano, o „pouhých“ 5°C nižší. Od té doby se hladina světového oceánu zvedla o zhruba 130 metrů a hranice věčného ledu se posunula k polárnímu kruhu. Ovšem zvyšování teploty neprobíhalo kontinuálně. Díky menším změnám v náklonu zemské osy, sopečným výbuchům, změnám v oběžné dráze a do jisté míry i sluneční aktivitě, se teplota o nějaký ten půlstupínek měnila neustále. Tyto změny teplot byly dále posilovány či oslabovány výše zmíněnými zpětnými vazbami v geochemických procesech klimatického systému; změny albeda (pohlcování slunečního záření) a chemické kompozice atmosférického „skleníku“ hrají svou důležitou roli v regulaci globálního klimatu i dnes. Ovšem jaký vliv má na skleníkový efekt člověk?

To je těžká otázka. Je vliv člověka malý, velký nebo žádný? Může vůbec lidstvo ovlivnit složení atmosféry natolik, že způsobí globální problémy či katastrofu?

Ozonová díra

Tady bych připomenul, že se to lidstvu už jednou podařilo. Pamatujete na freony a ozonovou díru? Lidstvo tehdy dokázalo, že globální katastrofu způsobit může. I nechtěně. Avšak v tomto ohledu lidstvo samo sobě zodpovědělo i další důležitou otázku: Pokud hrozí katastrofa globálního charakteru, je schopno se semknout a jednat. Během několika měsíců se celosvětově zakázalo užívání freonů s takovou razancí, že se zvětšování ozonové díry podařilo zpomalit a předpokládá se, že okolo roku 2050 se zcela zastaví a ozonová vrstva se začne pomalu obnovovat.

Jistě, významný a bezprecedentní krok. Ovšem narozdíl od globálního oteplování zde hrál roli jeden důležitý faktor - nebylo pochyb, že lidstvo má na hrozící zánik ozonové vrstvy přímý vliv. Jednalo se o jednoduchou chemickou reakci, kde na jedné straně stála zlá molekula freonu, která za svůj poměrně krátký život byla schopna „sežrat“ zhruba milion molekul ozonu. Navíc, ozonová vrstva se dá poměrně jednoduše měřit a důsledky jejího porušení jsou poměrně hmatatelné. Slepí tučňáci v Antarktidě a Australané s rakovinou kůže Vám to rádi potvrdí. Proto dnes už nikoho nepřekvapuje, že se světová komunita semkla dohromady. Západ s Východem, opona neopona.

Globální oteplování

S globálním oteplováním je to však mnohem složitější. Nikdo přesně nezná odpověď na spoustu palčivých otázek okolo vlivu člověka na globální klima. Nikdo nedokáže stanovit jednoduchou strategii. Zrušit freony byla poměrně jednoduchá věc. Ovšem celosvětová změna ekonomiky životně závislé na uhlíku je věcí jaksi složitější. Proto je potřeba náležitě zvážit pravděpodobnost a rozsah vlivu lidské činnosti na globální klima. Bez emocí, střízlivě a věcně.

Zhruba od poloviny 18. století člověk vypouští do atmosféry značná množství oxidu uhličitého, která byla v minulosti uložena rostlinami a mořskými živočichy ve formě uhlí a ropy pod zemským povrchem. Zvýšené množství CO₂ v atmosféře má za následek posilování skleníkového efektu, jež vede k postupnému oteplování a ke spouštění zmiňovaných zpětných vazeb, jež skleníkový efekt a oteplování dále zesilují.

Odpůrci většinou argumentují tím, že biosféra, tedy rostliny jsou schopny nadbytečný uhlík z atmosféry zužitkovat. Částečně mají pravdu. Rostliny opravdu dokáží nadbytečný uhlík z atmosféry „vychytávat“ a vyšší množství CO₂ jim dokonce do určité míry prospívá.

Určitě znáte ony přihlouplé teorie o tom, že když budete na své pokojové rostliny láskyplně mluvit, pomůžete jim k lepšímu růstu a zdraví. Rostlinám však pramálo záleží na obsahu Vašich slov. Když jim budete několik hodin denně zběsile nadávat, dosáhnete naprosto stejného výsledku. Rostlinám jde totiž především o oxid uhličitý, který z Vašich plic vychází při každém slovu. V situaci, kdy na rostlinu budete mluvit, se pak může v okolí rostliny zvýšit množství oxidu uhličitého až padesátinásobně. Rostlina pak záplavu oxidu uhličitého využije ke zvýšené fotosyntéze, jíž si vyrobí základní stavební látku svého těla (glukózu) a spokojeně poroste. Když se však rozhodnete rostlinu svým dechem takto podporovat, nezapomeňte ji častěji hnojit. Rostlina totiž při zvýšeném růstu spotřebovává půdní dusík, fosfor a jiné látky mnohem rychleji, než za normálních hladin CO₂ v okolní atmosféře.

Přesně tak funguje i globální biosféra. Pokud člověk spalováním fosilních paliv zvýší množství oxidu uhličitého v atmosféře, křoví za Vaším domem, stejně jako veškeré lesy a pralesy na Zemi začnou růst mnohem rychleji a bude se jim lépe dařit. Ovšem pouze do doby, než spotřebují dusík z okolní půdy. Půdní bakterie, které převádí dusík z atmosféry do forem vhodných pro kořínky rostlin si jednu noční směnu navíc nejspíš nevezmou. Až tedy rostliny vyčerpají dusík v půdě, jejich růst se zastaví či zpomalí, což bude mít za následek sníženou schopnost zpracování atmosférického oxidu uhličitého. Na biosféru jako „skladníka“ atmosférického CO₂ tedy není přílišný spoleh. Ledaže bychom několikrát týdně vyrazili všichni společně čůrat do lesa a dodali tak rostlinám potřebný dusík.

Dalším důležitým bodem kritiky vlivu člověka na globální klima je skutečnost, že není příliš jasné, do jaké míry člověk vlastně ovlivňuje současné oteplování. Je známo, že okolo roku 1850 vyvrcholila tzv. malá doba ledová. Tehdy například pro Londýňana nebylo vůbec od věci vlastnit brusle. Temže zamrzla někdy i na několik měsíců v roce a v Hyde Parku se bruslilo od prosince do března. Zato dnes se milý Londýňan nemusí obtěžovat ani nákupem zimní bundy, natožpak bruslí. Z tohoto příkladu stejně jako z vyprávění babiček (a také nejrůznějších vědeckých měření) je zřejmé, že klima se za posledních 150 let znatelně oteplilo. Od roku 1900 do dneška se globální teplota zvedla asi o 0,7°C.

Jakou roli však v tomto oteplení hraje člověk?

Podle závěrů IPCC (což je panel vědců, kteří dávají dohromady výsledky světových ekonomů a klimatologů) je velmi pravděpodobné, že člověk má na vývoj globální teploty značný vliv.

Pojďme se nyní podívat na jeden z grafů, díky kterému se vlastně celá debata okolo globálního oteplování rozpoutala.

Následující obrázek ukazuje vztah mezi množstvím oxidu uhličitého v atmosféře a teplotou za posledních 450 000 let. Z grafu je zřejmý silný vztah mezi množstvím CO₂ a teplotou - množství oxidu uhličitého v atmosféře je na grafu silně ovlivněno střídáním dob ledových a meziledových. Na obrázku je ovšem zajímavější to, že množství CO₂ za posledních 450 000 let nikdy nepřekročilo hranici zhruba 300 ppm (particles per million - částic CO₂ v milionu částic vzduchu) až do dneška.

V roce 1750 byla hodnota CO₂ na zhruba 280 ppm. Díky spalování fosilních paliv a odlesňování člověk dosáhl stavu dnešních 390 ppm, což znamená nárůst o 40% během 250 let. Tento nárůst je za posledních 450 000 let bezprecedentní.

V globálním klimatickém měřítku je 250 let krátká doba, při níž se skleníkový efekt a zejména zmíněné zpětné vazby nestačí spustit naplno. Proto doposud není jasné, do jaké míry člověk svou činností současné oteplování „způsobil“ (jaký má lidstvo podíl na oněch 0,7°C nárůstu za posledních 100 let). Současné odhady se pohybují okolo 60 až 80 procent vlivu, ovšem v podstatě to může být cokoliv mezi 10 a 90ti procenty. Nakolik jsou tyto odhady přesné ukáží až budoucí výpočty a zejména pak reálný vývoj teplot v následujících desetiletích.

Současné předpovědi vývoje teplot

Současné předpovědi vývoje teplot odhadují, že globální teplota by v následujících devadesáti letech měla vzrůst o 1,1 až 6,5 stupně. Když si vzpomeneme na skutečnost, že od poslední doby ledové, tedy za posledních 12 tisíc let, se globální teplota zvýšila o nějakých 5 stupňů, vypadají tyto předpovědi více než hrozivě. Ovšem co je na nich pravdy? A na čem se zakládají?

Když budeme předpokládat, že lidstvo v následujících třiceti letech neobjeví zázračný zdroj energie (např. jadernou fúzi či antihmotu), emise oxidu uhličitého a jeho množství v atmosféře bude nadále stoupat. Zprůměrujeme-li všechny dostupné odhady vývoje, v roce 2050 se bude v atmosféře nacházet asi 550 ppm oxidu uhličitého, což je dvojnásobek hodnoty CO₂ před počátkem průmyslové revoluce, čili téměř dvojnásobek jakékoliv nejvyšší hodnoty CO₂ za posledních 450 tisíc let. Když pak budeme optimisticky předpokládat, že se celková hodnota CO₂ po roce 2050 bude zvyšovat velmi pomalu, dostaneme se na hodnotu asi 650 ppm v roce 2100. Zde už určitou roli budou hrát zmíněné zpětné vazby. Odhaduje se například, že v sibiřském permafrostu je uloženo asi 500 gigatun uhlíku a stené množství metanu. V porovnání se současnou lidskou produkcí dvou gigatun CO₂ ročně některým vědcům běhá mráz po zádech.

Růst atmosférického CO₂ na 550 ppm v roce 2050 by mělo za následek zvýšení globální teploty o několik stupňů Celsia v roce 2100 (odhady hovoří o zhruba 3°C). Hladina moře by se v takovém případě zvýšila asi o 60-80 cm, Středomoří by se postupně změnilo v poušť a v Londýně by lidé pěstovali citróny a fíky, jež by jim občas ze zahrádek vytrhal hurikán nebo splavila voda z rozvodněné Temže. V Norsku a Švédsku by se výrazně zvýšila produkce potravin a v Rusku by museli přesunout miliony obyvatel z oblastí tajícího permafrostu. Domy, které byly postaveny na zmrzlé půdě by se bořily do bahna a obyvatelstvo by trpělo pod náporem komárů z okolních bažin (viz. obr).

Podle Sternovy zprávy z roku 2006 by na likvidaci takových škod padlo zhruba 5% světového HDP v roce 2050 a až 20% světového HDP v roce 2100. Jaké však bude v té době HDP a jaké technologie budou v té době k dispozici samozřejmě dnes nikdo neví. Jinými slovy, má vůbec význam se tím nějak zabývat už dnes?

Závěrem

Do budoucnosti je třeba hledět střízlivě a zprávy IPCC a dalších vědeckých těles brát s chladnou hlavou. Jako lidstvo jsme si prošli dvěma světovými válkami a vypořádali se s ozonovou dírou. Pokud navíc v současnosti podnikneme určité kroky, hravě se vyhneme katastrofickým scénářům v budoucnu.

Jedním z kroků, na které by se globální ekonomika měla zaměřit, je výroba energie z obnovitelných zdrojů. Ovšem nejen kvůli globálnímu oteplování. Historicky se prokázalo a prokazuje, že země, které ovládají světový trh s energetickými surovinami, se často uchylují k nebezpečným mocenským taktikám. Něco podobného jsme měli možnost vidět nedávno na příkladu ruské plynové krize. Pokud se každá země soustředí na maximalizaci využití svých obnovitelných zdrojů, může se podobným nepříjemnostem v budoucnu vyhnout.

Jestli jste se, milí čtenáři, dopracovali až sem, tak vězte, že článek už brzy skončí. Jen mi dovolte ještě malou metaforu.

Všichni jistě znáte princip pojištění: platíte pojišťovně určitý obnos za událost, z které máte sice obavy, ovšem nemáte jistotu, že vůbec někdy nastane. Pojištění platíte třeba za to, že se někdy v budoucnu vybouráte v autě. Když se pak v autě opravdu vybouráte a ve zdraví přežijete, máte radost. Pojišťovna Vám totiž zaplatí škody způsobené havárií a vy si můžete koupit nové auto. Pokud se nikdy nevybouráte, získáte u pojišťovny jistý kredit. Díky němu se Vám celkově sníží náklady na pojištění a tím pádem i na provoz auta. Jednou za rok dokonce dostanete „bonus dobrého řidiče“.

S globálním oteplováním je to stejné. Nikdo s jistotou neví, jestli vůbec nastane, či jaké budou jeho dopady. Ovšem bylo by dobré se proti němu pojistit. Jinými slovy, bylo by dobré začít investovat do obnovitelných a udržitelných zdrojů energie. Tyto nové zdroje energie nám v budoucnu mohou přinést nejen výhody ve formě nižší energetické závislosti na jiných státech, ale i finanční výhody. Jak známo, čisté či obnovitelné zdroje energie jsou většinou podstatně levnější než současné způsoby, čímž bychom do budoucna mohli získat i poměrně slušný „bonus dobrého řidiče“.

Proto je nutné v současnosti investovat do jaderné energie, výzkumu obnovitelných zdrojů a vývoje moderních úsporných technologií, čímž si zajistíme nejen energetickou nezávislost do budoucna, ale zároveň se i pojistíme vůči možnému nebezpečí globálního oteplování.

Pokud ovšem budeme jen vztekle křičet a odmítat možnost, že určité nebezpečí nám opravdu hrozí, může se nám stát, že si někdy v budoucnu v tom nepojištěném autě opravdu nabijeme hubu. Že jo, pane prezidente?